Zámek Loučná nad Desnou

Renesanční zámek byl v Loučné postaven na počátku 17. století, ke konci 17. století byl rozšířený o barokní tříkřídlou patrovou budovu s dvěma hranolovitými věžemi. Zámek byl více než 150 let v majetku Žerotínů. Jeho posledními vlastníky před rokem 1945 byla podnikatelská rodina Kleinů. Ta měla zámek v majetku po celé století. Zámek byl zestátněn, v současné době je v soukromých rukou, částečně opravený (střechy, fasády). Opravy v tuto chvíli bohužel nepokračují, zámek není využívaný ani veřejnosti přístupný. Přijměte proto prosím pozvání do zámku a jeho historie alespoň touto cestou:

Jan mladší ze Žerotína, zvaný Jan Losinský, který nechal vystavět zámek ve Velkých Losinách, před svojí smrtí roku 1608 rozdělil panství mezi své dva syny. Z mateřského panství losinského vydělil osm vsí v horním povodí Desné a v povodí Merty – tak vzniklo panství Wiesenberg (později psáno Vízmberk, tzn. Luční hora, od roku 1948 Loučná). Vízmberské panství připadlo Janovu mladšímu synu Přemkovi II. (1592 – 1652). Po otcově smrti začal Přemek budovat své nové sídlo na jih od obce Rejhotice. Někde v těchto místech stával v té době dřevěný lovecký zámeček Žerotínů, je možné, že současný zámek je vystavěn na jeho místě. Zámek Přemka II. byl vybudován jako jednopatrová čtyřkřídlá budova v renesančním stylu s obdélníkovým nádvořím – dnes severní část zámku. Stavbu zámku provedla italská stavební huť.

Přemek II. ze Žerotína byl luterán, za manželku pojal dceru jednoho z vůdců odbojných českých stavů Jáchyma Ondřeje Šlika, jednoho z popravených českých pánů. Po porážce českých stavů na Bílé hoře byla Žerotínovi převážná část jmění konfiskována a musel ji těžce vyplácet. Situace se vyřešila za Přemyslava III. (1629 – 1673), syna Přemyslava II., který přestoupil na katolickou víru a zachránil tak celý rodový majetek. Panství losinské a vízmberské se opět spojilo. 25. února 1654 se oženil s Alžbětou Juliánou hraběnkou z Oppersdorfu (1633 – 1669). Od této doby byli již majitelé panství katolického vyznání.

Za vlády Přemysla III. byla k původnímu renesančnímu zámečku přistavena patrová tříkřídlá budova s arkádami (zřejmě v letech 1666 až 1671). Tato stavba v barokním stylu se dvěma hranolovitými věžemi lépe odpovídala nárokům tehdejší šlechty na bydlení a reprezentaci. Stará část renesančního zámku byla vyčleněna pro hospodářské účely – na sýpky, stáje, komory služebnictva apod.

Přemysl III. s manželkou Alžbětou Juliánou z Oppersdorfu na zdejším zámku často a rádi přebývali. Žerotín se zde v roce 1629 narodil a spolu se sourozenci zde žil až do roku 1645, kdy se přestěhoval na losinský zámek, který zdědil jeho otec Přemysl II. Barokní přístavbu nechal Přemysl vybudovat zřejmě pro svého nejstaršího syna Maxmiliána Františka Antonína ze Žerotína (1662 až 1706).

Přemyslav III. zemřel náhle ve svém rodném zámku Vízmberk 24. února 1673 ve věku 44 let. Jeho synové měli tehdy 11 a 6 let, manželka zemřela čtyři roky před Přemyslem, správu panství tedy převzala jeho sestra Angelika Sybila Gallová. Právě za Angeliky byly na losinském panství v roce 1678 zahájeny čarodějnické procesy.
Podle inventáře po zesnulém Přemyslu III. ze Žerotína se na zámku nacházelo 40 místností s panským mobiliářem, kaple, pivovar, vinopalna a kovárna.

Přemyslovi synové Maxmilián František Antonín ze Žerotína se svým mladším bratrem Janem Jáchymem byli dne 11.listopadu 1689 prohlášeni plnoletými a dělili se o pozůstalost po rodičích. Vízmberk připadl Maxmiliánovi, který jej v roce 1700 prodal za 230.000 zlatých rýnských svému mladšímu bratrovi Janu Jáchymovi. Tak bylo Vízmberské panství opět spojeno s panstvím losinským. V roce 1694 byla u zámku postavena jízdárna.

Po smrti Jana Jáchyma v roce 1716 zdědil panství Jan Ludvík (1691 – 1761). Jan Ludvík si vízmberský zámek velmi oblíbil, více než mateřský zámek losinský, strávil na Loučné většinu života. V roce 1761 došlo opět k rozdělení losinského panství mezi syny Jana Ludvíka, Vízmberk zdědil nejstarší syn Jan Karel. Ten se však velmi zadlužil a v roce 1770 prodal panství i se zámkem velehradskému klášteru.

Učený a uměnímilovný velehradský opat Filip Martin Zuri měl zdejší zámek také v oblibě a provedl jeho rozsáhlé úpravy. K východnímu křídlu byla přistavěna rozsáhlá zámecká kaple, zasvěcená jemu milým patronům, slovanským věrozvěstům sv. Cyrilu a Metodějovi. Malby v ní byla dílem známého pozdně barokního moravského malíře Ignáce Raaba, člena velehradského kláštera.

V témže roce 1784 byl v rámci reforem Josefa II. zrušen velehradský klášter a loučenské panství se i se zámkem stalo majetkem náboženského fondu.

Loučenské panství se z majetku náboženského fondu do soukromých rukou dostalo až v roce 1833, kde je za 216.050 zl. koupil Antonín Bedřich hrabě Mitrovský z Nemyšle (1770 – 1842). I on si vízmberský zámek velmi oblíbil. Byl to právě on, kdo vedle menších stavebních úprav zámeckého interiéru dal provést rozsáhlou úpravu zanedbaného zámeckého parku, který tehdy dostal v podstatě nynější podobu anglického parku. Autorem a realizátorem projektu nového parku byl místní rodák stavební a železniční podnikatel Franz Klein, velký cestovatel a sběratel, který načerpal bohaté zkušenosti v dobách svého učení v liechtenštejnské Lednici na Moravě. Zámek choval tehdy také ve svých zdech rozsáhlou a vzácnou knihovnu a sbírku rukopisů hrabat Mitrovských.

Na zámku pobýval jako častý host a rádce Mitrovského jeden z nejznámějších technických odborníků té doby prof. Rippel, jeden z otců rakouských železnic, na jehož radu byly vrchnostenské sobotínské a petrovické hutě přebudovány na moderní železárny. Na Rippelovo doporučení pak po smrti Antonína Bedřicha Mitrovského v roce 1844 zakoupili vízmberské panství se zámkem a rozsáhlými železárnami železniční podnikatelé bratři Kleinové (zmíněný Franz se svými bratry), z nichž někteří byly roku 1859 povýšení za své podnikatelské zásluhy do šlechtického stavu s přídomkem „z Vízmberku“. Z loučenského zámku, který si zvolili za trvalé rodinné sídlo, rozbíhaly se pak nitky jejich rozsáhlé podnikatelské činnosti po celé tehdejší monarchii.

V západním traktu zámku v prvním zámeckém dvoře pronajali roku 1849 řadu místností tehdy zřízenému okresnímu soudu a bernímu úřadu, jižní a východní křídlo pak postupně renovovali a přizpůsobovali svému vkusu a tehdejší módě (větší úpravy je možno datovat do 40. a 80. let 19. století). Kleinové shromáždili také na zámku poměrně rozsáhlou sbírku obrazů, která je dnes součásti obrazárny na zámku ve Velkých Losinách.

Loučenský zámek byl za Kleinů svědkem častých návštěv předních rakouskouherských průmyslníků, s nimiž se bratři Kleinové stýkali, Primavestů, Ringhofferů, Oberleithnerů, Gutmannů a dalších), za předmnichovské republiky a okupace však i některých předních nacistů (Konrad Henlein, Erich von dem Bach Zelewski aj.). Kvůli aktivní podpoře nacismu musela rodina Kleinů v květnu 1945 uprchnout ke svým příbuzným do Horního Rakouska.

Po osvobození v roce 1945 se stal zámek majetkem českého státu pod správou Státní památkové péče v Praze. Vnitřního zařízení zámku bylo převezeno do Olomouce a část do depozitářů velkolosinského zámku. Zámek byl pro veřejnost uzavřen. Sloužil k rekreaci dětí z Pardubického kraje, v roce 1952 se stal azylovým ubytováním pro dětské uprchlíky z občanskou válkou sužovaného Řecka.

Od školního roku 1957/1958 byla v zámku umístěna základní devítiletá škola s internátem pro mravně narušené žáky, později i učňovské středisko. Po opravách začala budova v roce 1976 sloužit jako nápravné zařízení pro nezletilé dívky. Tak tomu bylo až do roku 1993.

Po listopadu 1989 projevili o zámek zájem potomci jeho bývalých obyvatel – Kleinové. Chtěli zde zřídit hotel a hotelovou školu evropského formátu. Skutečně se se spoluúčastí obce Loučná nad Desnou započalo se stavebními pracemi, projekt bohužel dopadl neúspěšně a chátrající zámek léta čekal na nového majitele s ambiciózními plány. V posledních letech se zdálo, že nastává obrat k lepšímu, zámek zakoupil nový majitel s vizí vybudování hotelu. Došlo k rozsáhlým opravám, zámek má nové střechy, okna, fasády. Činorodý stavební ruch bohužel z důvodu problémů s financováním ustal, vnitřní prostory zámku jsou stále ve špatném stavu.

Zdroj:
Spurný Fratišek: Zámek Loučná nad Desnou. Vlastivědný ústav Šumperku, 1974.
Mareček Jiří, Martínek Pavel, Hošek Stanislav: Loučná nad Desnou a Kouty nad Desnou, historický průvodce. Šumperk, 2005.
Hošek, Stanislav: Barokní dostavba zámku Vízmberku ve druhé polovině 17. století. In: Vlastivědný časopis Podesní, č. 22, 2018.
Hošek, Stanislav: Zámecký kostel ve Vízmberku. In: Vlastivědný časopis Podesní, č. 11, 2011.
Ottová Kvapilíková, Andrea: Losinsko-vízmberská větev rodů Žerotínů na Šumpersku v 16. – 20. století,
diplomová práce. Brno, 2010.