Vysoká hole
Vysoká hole (1464 m n. m.)
Vysoká hole je se svojí výškou 1464 m n. m. druhou nejvyšší horou nejen Jeseníků, ale zároveň i celé Moravy. V 18. století přicházeli do hor první pastevci a velká travnatá louka na vrcholu Vysoké hole je zajisté zaujala. Možná i proto byla pro Ovčárnu zvolena poloha právě pod vrcholem Vysoké hole. I německý název kopce – Hohe Heide se dá přeložit jako vysoko položená planina či pastvina – prostě hole. Z Ovčárny vedla až na vrchol stará dobytčí stezka. Obcházela vrcholek Petrových kamenů a mířila na temeno. Využívali ji také turisté, a tak Moravskoslezský sudetský horský spolek z Jeseníku vyznačil již na konci 19. století po temeni Vysoké hole značenou stezku, která pokračuje po hřebeni dodnes směrem k jihu a patří k páteřním hřebenovým trasám Jeseníků.
Vysoká hole patřila i ke strategickým místům pro vojenské činitele. Na vrcholové plošině stojí dřevěná bouda, která je spolu se zachovalým základem jedním ze svědků působení armád. Vše začalo již za prusko-rakouské války roku 1866, kdy zde rakouští dělostřelci z oddílu hejtmana Vivenota marně čekali na Prušáky, aby s nimi svedli bitvu.
Po vzniku Československé republiky představitelé nově vznikající armády uvažovali o využití oblasti kolem Pradědu jako výcvikového prostoru pro vojsko. Nově vzniklý stát byl celý obklopen horskými hřbety a dalo se předpokládat, že při jeho obraně bude muset armáda umět zakročit právě v horském terénu. Oblast Pradědu byla pro tento účel příliš exponovaná turisty, a tak bylo rozhodnuto o využití Vysoké hole. V letech 1919 – 1922 československá armáda pořádala dělostřelecká cvičení, po nichž na jižním svahu zůstalo několik set kráterů. Dělostřelci pálili na jihovýchodní svahy Vysoké hole z oblasti nad Karlovem, jejich kanonádě neušla ani dnes ochranáři přísně střežená lokalita Velké kotliny, která se právě na tomto svahu Vysoké hole nachází. Posádka dislokovaná v Karlově a v sousední Malé Morávce však začala tropit neplechu, neustálá kanonáda vadila místním obyvatelům. A tak odpovědné orgány rozhodly, že se v Jeseníkách cvičit nebude. Jámy po dělostřeleckých granátech jsou patrné dodnes.
Už ve 20. letech 20. století lákal rovný vrch Vysoké hole letecké nadšence. V roce 1923 byla v Šumperku založena skupina německých letců „Verbund Deutcher Flieger in der ČSR Mährisch Schönberg“ (Spolek německých letců v ČSR pobočka Šumperk). Založili ji jak bývalí vojenští piloti, tak inženýři strojaři, učitelé z průmyslovky a místní obchodníci. Původně, podle dochovaných pramenů, vlastnili dva větroně různých typů. Jeden z nich, typu Vampýr, vzlétl podle dobových dokumentů 14. září 1924 z Vysoké hole, řízený bývalým c. k. polním pilotem, nadporučíkem Krausem. Pilot, pravděpodobně proto, že neměl zkušenosti s lety bezmotorových kluzáků, nezvládl řízení a zřítil se do lesa. Letadlo bylo zcela zničeno, pilot vyvázl jen s odřeninami a pohmožděninami. Letecké pokusy však na Vysoké holi pokračovaly i nadále. Ve 30. letech měli plachtaři na vrcholu dokonce postavenou dřevěnou boudu, v níž hangárovali demontované kluzáky. Ze Šumperka jezdili vlakem do Sobotína a odtud pak chodili pěšky nahoru na Vysokou holi. Museli to být skutečně zanícení nadšenci, protože trasa měří cca 16 km a překonává převýšení 1117 metrů! I když to byly německé spolky, jejich činnost uzavřela 2. světová válka a obsazení Sudet. Celá oblast Hrubého Jeseníku patřila do záboru, proto již v roce 1938 začala příprava na obsazení oblasti kolem Pradědu německou brannou mocí. Po vypuknutí války už bylo jasné, že doba turistiky končí. Muži museli narukovat, a tak zájem o výstupy byl jen pramalý.
Ze strany německé branné moci byla největší pozornost věnována právě Vysoké holi. Zajímala se o ni Luftwaffe, a to zejména ke konci války, kdy už přes Moravu prolétávaly americké bombardovací svazy mířící na slezské rafinerie na výrobu syntetického benzinu. Nejprve si na Pradědu zřídila meteorologickou stanici a pak se na Vysoké holi začalo horečně budovat. Původní dobytčí stezka byla za pomoci pracovníků Todtovy organizace rozšířena na skutečnou horskou silničku a na vrcholu bylo započato se srovnáváním terénu. Letecké pokusy šumperských plachtařů totiž neunikly pozornosti vojska, a tak zde začalo budování polního letiště. Měly tady startovat kurýrní letouny typu Storch, ale podle některých dochovaných zpráv není vyloučeno, že tu byly učiněny pokusy také s možným umístěním přepadových stíhacích jednotek. Dochovaly se totiž nejasné zprávy o jakémsi výškovém rekordu v bezmotorovém letu větroně, který prý odsud měl startovat a dosáhnout výšky 8500 m. Tak o tom alespoň psal časopis Rozlet v roce 1946. Využíval prý vlny, kterou zde vzdušné proudy zvedané jesenickými vrcholy tvoří. Je pravdou, že všechny tyto informace se nepodařilo dosud potvrdit. A tak spíše budeme věřit tomu, že letiště tady sice bylo vybudováno, ale nebylo nikdy použito. Přistání i start byl pro motorová letadla velmi riskantní.
Kromě letiště si zde však německá armáda vybudovala také radar. V první polovině roku 1943 bylo rozhodnuto o stavbě radarové základny I. třídy s krycím jménem Nebelhorn. Za pomoci válečných zajatců tu probíhala výstavba obslužných budov, vlastních radarů a dálkových kabelových linek. Nechyběla ani elektrická přípojka vedoucí z Ovčárny. Na samotném vrcholu pak byly postaveny radary FuMG 401 Freya LZ pro vyhledávání cílů, měření vzdálenosti a směru letu, a také FuMG 65 Würzburg Riese. Jeho kruhová anténa rovněž sloužila pro měření vzdálenosti, navíc ale i elevace a směru. Obě stanice měly dosah asi 75 km a byly velmi nebezpečné pro přelétávající bombardovací svazy. Radary byly dokončeny v roce 1944 a na konci války byly částečně zdemolovány ustupujícími vojáky. Dodnes se na vrcholu zachovaly betonové základy a původní transformátorová stanice, která po úpravě slouží Horské službě. V roce 1946 se na Vysokou holi na čas vrátili piloti kluzáků, tentokrát z Brna, ovšem jejich snažení o obnovu tradice skončilo ještě téhož roku.
Vysoká hole se bohužel stala také svědkem jednoho tragického leteckého neštěstí. 27. února 1950 na jejím temeni havarovalo dopravní letadlo ČSA typu Douglas DC na trase z Ostravy do Prahy. Let, který odstartoval se 27 cestujícími na palubě po šesté hodině ranní z Ostravy, provázely nepříznivé povětrnostní podmínky. Viditelnost byla mizerná a pilot letěl ve výšce 1350 m podle přístrojů. Odchýlil se však od plánovaného kurzu více na sever, kde mu stál v cestě masiv Vysoké hole. Letadlo narazilo do jihozápadního svahu hory asi ve výšce 1400 metrů. Bylo to za sněhové bouře, kdy byla viditelnost na hřebenech téměř nulová. Letadlo bylo při nárazu téměř zničeno, o to pozoruhodnější je, že zahynulo „pouze“ pět osob a několik dalších cestujících bylo vážně raněno. Protokol o havárii a také vzpomínky zakládajících členů horské služby potvrzují, že letadlo spadlo téměř nepozorovaně. Havarovalo v 7.32 hodin. Až téměř o hodinu později hajný Josef Vývoda z Karlova, který se vydal na lyžích na obhlídku revíru, potkal dva muže oblečené jen nalehko a v polobotkách. Vyprávěli mu, že spadli s letadlem a že nevědí, kde jsou. Nejprve si myslel, že přebrali na některé z horských chat, později pochopil, že se skutečně stalo neštěstí, a vyhlásil poplach horské službě.
Záchrana přeživších byla nesmírně náročná. Záchranářům pomáhali také vojáci, kteří byli v té době na Ovčárně na lyžařském kurzu. Díky nesmírnému úsilí všech se podařilo cestující dopravit na Ovčárnu a později i do nemocnic v Bruntále a Rýmařově. Nikdo další ze zraněných nezemřel, což bylo považováno za malý zázrak.
Kobza Miroslav: Cestou necestou za tajemstvím Hrubého Jeseníku, Praha: Regia s. r. o., 2015, s. 37 – 40
