Loučná > Historie

Historie

Obec Loučná nad Desnou se původně jmenovala Vízmberk, roku 1948 byla přejmenována na Loučnou a v roce 1953 byl její název rozšířen na Loučná nad Desnou. Součástí obce jsou od roku 1850 místní části Rejhotice, Kociánov a Filipová, v roce 1961 byla k Loučné nad Desnou jako místní část připojena obec Kouty nad Desnou s osadou Přemyslov.

Nejstarší z výše jmenovaných vesniček jsou Rejhotice (Reutenhau či Reittenhau), první písemné zmínky o nich se dochovaly z roku 1494. Předpokládá se, že osada byla založena už ve 14. století dřevaři a uhlíři, kteří zde produkovali dřevěné uhlí pro tavírnu rudy a železné hamry.

Koncem 15. století přicházejí do Šumperka Žerotínové a od roku 1507 získávají šumperské panství s celým Podesním do své dědičné držby. To bylo za Petra I., který byl katolíkem a zemřel v roce 1530. Jeho syn Přemek I. ze Žerotína byl patrně luterán a tuto víru od poloviny 16. století přijala drtivá většina obyvatelstva, které bylo převážně německé národnosti. Po Přemkově smrti bylo panství rozděleno na 3 části. Majitelem Podesní se stal Jan mladší ze Žerotína, zvaný Jan Losinský. Právě on nechal vystavět losinský zámek. Před svojí smrtí roku 1608 rozdělil panství mezi své dva syny: nově vzniklé panství Wiesenberg (později Vízmberk – doslova přeloženo Luční hora) zdědil Přemyslav II. (1592 – 1652), panství losinské připadlo staršímu Janu Jetřichovi (1585 – 1645). V té době začalo budování zámku Wiesenberg na jih od existující obce Rejhotice, v místech, kde údajně býval dřevěný lovecký zámeček.

Přemek ze Žerotína, jehož svatba s dcerou jednoho z vůdců odbojných českých stavů Jáchyma Ondřeje Šlika roku 1617 v Praze byla prvořadou společenskou událostí doby, náležel spolu se svým losinským bratrem Janem Jetřichem ke stavovské opozici proti císaři Ferdinandu II. Proto jim byla převážná část jmění konfiskována. Situace se vyřešila za Přemyslava III. (1629 – 1673), syna Přemyslava II., který přestoupil na katolickou víru a zachránil tak celý rodový majetek. Panství losinské a vízmberské se opět spojilo. 25. února 1654 se oženil s Alžbětou Juliánou hraběnkou z Oppersdorfu (1633 – 1669). Od této doby byli již majitelé panství katolického vyznání. Ovšem mnozí poddaní se ještě dlouhá léta drželi luteránství.

Roku 1651 Přemyslav II. ze Žerotína pozval prvních 12 osadníků, aby obdělávali půdu na sedle nad Rejhoticemi. Vznikla osada pojmenovaná do dnešních dob po svém zakladateli Přemyslov. V roce 1693 se objevují historické zmínky o Martinu Kleinovi, dědičném rychtáři v Přemyslově. Jde o předka Franze Kleina, bezesporu nejvýznamnějšího loučenského rodáka, o kterém bude podrobněji pojednáno níže.

Přemyslav III. zemřel roku 1673, správu panství převzala jeho sestra Angelika Sybila Gallová. Přemyslavovi synové Maxmilián František (1662 až 1706) a Jan Jáchym (1667 – 1716) v té době byli ještě nezletilí. Právě za Angeliky byly na losinském panství v roce 1678 zahájeny čarodějnické procesy. Na Květnou neděli toho roku ukradla žebračka Marina Schuchová z Vernířovic na mši v sobotínském kostele hostii. Chtěla ji donést porodní bábě Dorotě Groerové, aby její kráva dojila více mléka. Byla ovšem přistižena a místní farář Schmidt to nahlásil vrchnosti. Hraběnka pozvala na panství inkvizitora Františka Bobliga z Edlštatu, jehož 14 let trvající „boj“ proti čarodějnictví připravil o život desítky místních obyvatel. Jeho spárům neunikli ani bohatí šumperští měšťané, jednou z obětí byl i šumperský děkan Kryštof Alois Lautner, který proti Bobligovu řádění veřejně vystupoval ve svých kázáních. Byl taktéž obviněn, ovšem ani po uplatnění tortury (práva útrpného) se k čarodějnictví nepřiznal, navzdory tomu byl dále mučen (dle tehdejšího práva měl být propuštěn) a nakonec popraven. Jedna z obětí čarodějnických procesů pocházela z Rejhotic, byla to Barbora Kühnelová, kuchařka bývalého losinského faráře Georga Leopolda. Dne 5. dubna 1680 byla sťata a upálena. Úleva pro poddané nastala teprve roku 1689, kdy se panství ujímá dědic Velkých Losin Jan Jáchym ze Žerotína. Definitivně však byly procesy zastaveny až císařským nařízením z roku 1692.

Čarodějnické procesy se staly předlohou knihy Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice, která byla v roce 1969 zfilmována Otakarem Vávrou.

Upomínku na čarodějnické procesy nalezneme i v Koutech nad Desnou. U hlavní silnice I/44 nad nádražím se u odbočky do místní části Annín nachází tzv. čarodějnický sloup, který nese dataci 1683. Nechal jej údajně postavit lesmistr Kryštof Jakub Zeidler, neblaze proslulý člen inkvizičního tribunálu, jenž byl účasten rozsudků na smrt desítek lidí podezřelých z čarodějnictví. Ve stejném roce se v matrice objevuje zápis o křtu dítěte „aus Winkelsdorf hinter Reittenhau“ (z Koutů za Rejhoticemi). Někde kolem onoho roku 1683 se tedy datuje vznik vsi Kouty (dnes Kouty nad Desnou, součást Loučné), dle domněnky historika Drahomíra Polácha je možné, že Zeidler byl losinskou vrchností pověřen založením této osady.

Jen pár let poté, co utichly čarodějnické procesy, postihla obyvatele Podesní další katastrofa – v letech 1714 až 1715 přišla morová epidemie. Jen v Rejhoticích zemřelo 68 osob, pouhých 19 se uzdravilo, 8 domů muselo být spáleno.

To bylo za Jana Jáchyma, syna Přemka III., který se panství ujal v roce 1686. Po jeho smrti, v roce 1716, ho zdědil Jan Ludvík (1691 – 1761). Jan Ludvík si vízmberský zámek velmi oblíbil, více než mateřský zámek losinský, strávil na Loučné většinu života. V roce 1761 došlo opět k rozdělení losinského panství mezi syny Jana Ludvíka, Vízmberk zdědil nejstarší syna Jan Karel. Ten se však velmi zadlužil a v roce 1770 prodal panství i se zámkem velehradskému klášteru.

Loučná v 60. letech 19. století

Loučná v 60. letech 19. století

Učený a uměnímilovný velehradský opat Filip Martin Zuri měl zdejší zámek také v oblibě a provedl jeho rozsáhlé úpravy. K východnímu křídlu byla za něho přistavěna rozsáhlá zámecká kaple, zasvěcená jemu milým patronům, slovanským věrozvěstům sv. Cyrilu a Metodějovi. Malby v ní jsou dílem známého pozdně barokního moravského malíře Ignáce Raaba, člena velehradského kláštera. V roce 1773 založil opat Filip vesnici, která dodnes nese jeho jméno – Filipová.  

Do roku 1784 vznikla na pozemcích vízmberského dvora obec Kociánov (Kozianau či Kotzianau, pojmenovaná po tehdejším dvorním radovi Kotzianovi). V tomto roce byla zámecká kaple sv. Cyrila a Metoděje ustanovena za farní kostel pro vsi Rejhotice, Kociánov, Filipová, Přemyslov a Kouty. Dříve museli věřící z těchto obcí docházet do losinského kostela.

V témže roce 1784 byl v rámci reforem Josefa II. zrušen velehradský klášter a loučenské panství se i se zámkem stalo majetkem náboženského fondu.

Vznik obce Loučná – Vízmberk se datuje až v roku 1799 - po parcelaci části vízmberského panského dvora. Už od začátku 17. století však kolem tehdy nového zámku postupně vyrůstala osada panských dřevařů, která se postupem času stávala centrem panství, od roku 1849 dokonce i sídlem okresního soudu.

Antonín Bedřich hrabě Mitrovský z Nemyšle

Antonín Bedřich hrabě Mitrovský z Nemyšle

Loučenské panství se z majetku náboženského fondu do soukromých rukou dostalo až v roce 1833, kde je za 216.050 zl. koupil

Antonín Bedřich hrabě Mitrovský z Nemyšle. I on si vízmberský zámek velmi oblíbil. Byl to právě on, kdo vedle menších stavebních úprav zámeckého interiéru dal provést rozsáhlou úpravu zanedbaného zámeckého parku, který tehdy, v letech 1839-45, dostal v podstatě nynější podobu anglického parku.

Duší těchto okrašlovací staveb byl kociánovský rodák stavební a železniční podnikatel František Klein, velký cestovatel a sběratel, který přinesl do budování parku bohaté zkušenosti z dob svého učení v liechtenštejnské Lednici na Moravě. Zámek choval tehdy také ve svých zdech rozsáhlou a vzácnou knihovnu a sbírku rukopisů hrabat Mitrovských, nyní uloženou v Archívu města Brna.

Na zámku pobýval jako častý host a rádce Mitrovského jeden z nejznámějších technických odborníků té doby prof. Rippel, jeden z otců rakouských železnic, na jehož radu byly vrchnostenské sobotínské a petrovické hutě přebudovány na moderní železárny. Na Rippelovo doporučení pak po smrti Antonína Bedřicha Mitrovského v roce 1842 zakoupili vízmberské panství se zámkem a rozsáhlými železárnami železniční podnikatelé bratři Kleinové, povýšení za své podnikatelské zásluhy roku 1859 do šlechtického stavu s přídomkem "z Vízmberku". Z loučenského zámku, který si zvolili za trvalé rodinné sídlo, rozbíhaly se pak nitky jejich rozsáhlé podnikatelské činnosti po celé tehdejší monarchii.

V západním traktu zámku v prvním zámeckém dvoře pronajali roku 1849 řadu místností tehdy zřízenému okresnímu soudu a bernímu úřadu, jižní a východní křídlo pak postupně renovovali a přizpůsobovali svému vkusu a tehdejší módy (větší úpravy je možno datovat do 40. a 80. let 19. století). Kleinové shromáždili také na zámku poměrně rozsáhlou sbírku obrazů, která je dnes součásti obrazárny na zámku ve Velkých Losinách.

Pečlivě udržovaný zámecký park pak vyzdobili zajímavou pseudogotickou kašnou a četnými litinovými plastikami (např. sv. Huberta, sv. Floriana aj.), výrobky ze sobotínských železáren. Loučenský zámek byl za Kleinů svědkem častých návštěv předních rakouskouherských průmyslníků, s nimiž se bratři Kleinové stýkali: Primavestů, Oberleithnerů, Gutmannů a dalších.

Bratři Kleinové

Bratři Kleinové

Po skončení první světové války místní Němci prosazovali vytvoření Sudetenlandu jako součásti Rakouska. Čáru přes rozpočet jim udělalo obsazení Šumperka 15. prosince 1918 českými vojenskými jednotkami. O dva dny později dorazilo české vojsko i do Vízmberka a Koutů.

V roce 1921 postihla horní Podesní velká povodeň, která byla až do roku 1997 považovaná za největší katastrofu v obci. 1. června se strhla mimořádně silná průtrž mračen, šlo o nejintenzivnější přívalový liják za dobu meteorologických pozorování. Na Červenohorském sedle napršelo 196,5 mm vody. Liják způsobil obrovské sesuvy půdy v oblasti Vřesové studánky, které zavalily údolí Hučivé Desné. Masy půdy i s lesními porosty vytvořili na řece obovskou přehradu, která se naplnila vodou, posléze se protrhla a veškerá voda i sesunutý materiál se řítily do údolí na místní část Annín, dále do Koutů a Rejhotic. Jen zázrakem stála tato pohroma „pouze“ 4 lidské životy. Jen v lesích byly škody vyčísleny na 11 miliónů korun. Voda strhla všechny jezy, mosty, poničila silnice a cesty. Nádraží v Koutech povodeň zanesla bahnem, balvany a strženými stromy. Utopilo se mnoho dobytka. Vlaky jezdily pouze do Loučné, dál nebyla dráha sjízdná. Zcela zničená byla pila a elektrárna v Anníně. Na pomoc postižené oblasti bylo povoláno vojsko z Brna, Pionýrský pluk z Kroměříže a 100 členů posádky v Šumperku.

Ve třicátých letech u místního německého obyvatelstva narůstalo nacionalistické smýšlení, dokonce i u obyvatel vízmberského zámku reprezentovaných Franzem Kleinem IV. Ten na svém sídle uvítal i některé přední nacisty, např.  Konráda Henleina či  Ericha von dem Bach Zelewski. V parlamentních volbách v roce 1935 i v Loučné zvítězila Henleinova sudetoněmecká strana. 7. října 1938 obsadila německá armáda Vízmberk a obec se stala součástí landrátu Šumperk, v Sudetské župě přetrvala až do roku 1945.

Posledním německým starostou Loučné byl do roku 1945 Johann Wolf, majitel restaurace v Kociánově č. p. 4 (dnes Pod Jedlovým vrchem).

Ihned po osvobození obce sovětskou armádou dne 9. května 1945 byla ustanovena Místní správní komise ve Vízmberku, jejím předsedou se stal Ferdinand Procházka. Správu obce komise převzala teprve po příchodu prvních českých obyvatel. 4. července 1946 se konala ustanovující schůze MNV, prvním předsedou byl zvolen Miroslav Selucký za KSČ, prvním náměstkem Karel Bojko za sociální demokracii, druhým náměstkem Waldemar Lifka za stranu národně socialistickou.

Na podzim roku 1945 a na jaře 1946 došlo k odsunu místních německých obyvatel. Pro tento úkol byla sestavena komise. Odsun probíhal v několika vlnách, podle jmenných seznamů jej řídila okresní komise. Zavazadla odsunovaných obyvatel směla vážit pouze 50 kg. Mnozí z Němců doufali, že se situace během pár let zklidní a budou se moci vrátit. Němečtí obyvatelé, kterým se podařilo prokázat svůj protinacistický postoj, se směli sami rozhodnout, zda chtějí zůstat či odejít. Seznamy odsunutých Němců jsou uloženy ve Státním okresním archivu v Šumperku, stejně jako seznamy antifašistů, repatriantů, agenda vedená v souvislosti s příděly domů po odsunutých Němcích.

V roce 1946 byla obec téměř dosídlena a počet obyvatel dosáhl 1400. Tito lidé přicházeli nejvíce z okresu Uherský Brod, Boskovice, Z8břeh, některé větší usedlosti obsadili repatrianti z Volyně. Mnozí z nově přistěhovaných však nepřivykli zdejšímu drsnějšímu klimatu a posléze odešli jinam.

 

Zdroj:
Spurný Fratišek: Zámek Loučná nad Desnou. Vlastivědný ústav Šumperku, 1974.
Polách Drahomír, Holubář Pavel: Vřesová studánka, povídání o historii a znovuzrození. Šumperk, 2015.
Mareček Jiří, Martínek Pavel, Hošek Stanislav: Loučná nad Desnou a Kouty nad Desnou, historický průvodce. Šumperk, 2005.
Sborník Státního okresního archivu Šumperk, č. 2, 2008.