Červenohorské sedlo

Na Červenohorském sedle (1013 m n. m.) je dnes rozsáhlý rekreační a lyžařský areál. Silnice č. 44 spojující okresní města Šumperk a Jeseník zde v nejvyšším bodě dosahuje nadmořské výšky 1011 m n. m. a je tak nejvýše položenou silnicí I. třídy v České republice.

Sedlo mezi Červenou horou a Velkým Klínovcem bylo odedávna využíváno k přechodu Jesenických hřebenů. Sedlem procházela hranice Moravy a Slezska, stýkají se tu katastry obcí Loučná nad Desnou a Domašov.

Podnikatelská rodina Kleinů sídlící v Loučné nad Desnou potřebovala dopravní spojení směrem na sever, proto v roce 1844 až 1846 přikročili k vybudování první silnice přes Červenohorské sedlo. Cesta byla široká pouhé 3 metry a její spád dosahoval místy téměř 20 procent. K vystoupání potřebovaly vozy přípřež, kterou bylo možno za úplatu zapůjčit na obou stranách sedla. Odvahu starých formanů můžeme obdivovat dodnes – trasu  této první silnice z roku 1846 nyní kopíruje turistická cesta – žlutě značená z Červenohorského sedla do Koutů nad Desnou.

V tomto období byl na sedle postaven cestářský domek, který skýtal provizorní úkryt před nepřízní počasí. Jako zázrakem stojí dodnes. Po dokončení silnice zde nechali Kleinové v roce 1853 vybudovat první dřevěný zájezdní hostinec na pozemku pronajatém od vratislavského biskupa. Hostinec, který v nejvyšším bodě silnice sloužil k vypřahání přípřeže a odpočinku jak pro formany, tak i jejich koně, vyhořel v roce 1871.

Krkolomná cesta byla brzy zastaralá, proto v letech 1874 až 1876 vybudovali Kleinové silnici novou, s pozvolnějším stoupáním serpentinami. Tehdejším projektantům je třeba vzdát čest, neboť jimi vytyčená trasa je s dílčími úpravami používaná dodnes. Stavbyvedoucím silnice byl Václav Knorr. V roce 1911 jeho zásluhy o zpřístupnění hor ocenil Moravskoslezský sudetský horský spolek pamětní deskou. Je k vidění v Muzeu silnic ve Vikýřovicích a její kopie zdobí autobusovou zastávku na Červenohorském sedle. Paradoxem zůstává, že oceněný Václav Knorr po sporech se silničním výborem kvůli překročení nákladů na stavbu spáchal sebevraždu.

V souvislosti s rekonstrukcí silnice postavili Kleinové v roce 1874 i nový hostinec. Od roku 1888 dopravu těžkých nákladů mezi Jeseníkem a Šumperkem převzala železnice. Těžištěm služeb poskytovaných horským hostincem se postupně stávala péče o turisty. V listopadu 1902 prodali Kleinové hostinec šumperské sekci Moravsko-slezského sudetského horského spolu (MSSGV). Jeho kapacita už tehdy nestačilo – bylo zde pouhých 11 lůžek v pokojích a 25 ve společné noclehárně.

V letech 1908 – 1910 si němečtí turisté postavili v katastru Kouty na d Desnou patrovou turistickou ubytovnu pro 150 nocležníků. Také tato budova dosud stojí. Má i původní podezdívku z nečistého vápence, těženého v nedalekém lomu. Velkým pokrokem bylo, když v roce 1911 začal přes sedlo jezdit poštovní autobus Kouty – Jeseník.

Dne 26. 6. 1914 spáchal sebevraždu příznivec turistiky, někdejší spolumajitel rapotínských skláren, Max Schreiber. Šumperské sekci MSSGV odkázal velkou sumu peněz s tím, že postaví a do tří let zprovozní na Červenohorském sedle turistickou chatu. Určitě nepočítal s tím, že za měsíc po jeho smrti vypukne válka. Rovná se skoro zázraku, že za válečné mizérie turisté chatu skutečně postavili a 1. července 1917 otevřeli jako Max Scheiber Schutzhaus. Pokud by lhůtu nedodrželi, částka by připadla spolku přátel žehu ve Vídni. Po válce se chata vylepšovala a rozšiřovala, nejvíce v roce 1929.

V té době o vlastní chatu v sedle usilovali i čeští turisté, sdružení v Klubu československých turistů (KČST). V roce 1926 si sice v cestářském domku pronajali jednu místnost jako noclehárnu, to bylo ale žalostně málo. Konečně roku 1932 koupili od losinského velkostatku pozemek na chatu o rozloze 2,37 ha. Zahájili přípravné práce, hlavně zachycení pramenů pro vodovod, a v létě 1934 i vlastní stavbu. Slavností otevření se konalo 28. 9. 1935 a bylo velkou manifestační akcí české menšiny v pohraničí. Němci slavnosti okázale ignorovali, v německých novinách vyšla jen krátká zpráva, že více než o turistiku zde jde o čechizaci. Čeští turisté ještě v roce 1937 stihli k chatě postavit přístavbu.

Z období druhé světové války máme velmi málo zpráv. Některé objekty užívala německá armáda. Po válce většinu objektů spravovali turisté, pak tělovýchova a nakonec Restaurace a jídelny. Výjimkou byl někdejší Scheberův dům, z něhož se po krátké epizodě, kdy patřil Ministerstvu průmyslu jako Laušmanova chata, stala zotavovna ROH.

V letech 1960 – 1967 probíhala náročná rekonstrukce červenohorské silnice, spojená s jejím rozšířením na 6,5 m. Z této doby pochází i silniční průkop v sedle.

Až do 80. let se odboráři rekreovali v zotavovně podobně, jako to známe z filmů Dovolená s Andělem a Anděl na horách. Tehdy už ale objekty nebyly na úrovni doby a tak byl Schreiberhaus zbořen a postavena nová budova s vnitřním bazénem a saunou. Od roku 1993 je v soukromých rukou.

Díky rozvoji lyžování mělo Červenohorské sedlo jednu z prvních stanic jesenické horské služby – ještě před válkou. Po ní se o ustavení řádné organizace zasadil zejména správce chaty Barborka Václav Myšák, který ustavil za pomoci dobrovolníků v roce 1948 základ dobrovolné Horské služby. V roce 1977 začala HS budovat svou novou chatu právě na Červenohorském sedle. Původně zde sloužila v provizorním domku. Chata byla dokončena v roce 1988 a dnes v ní sídlí ústředí jesenické horské služby a technické zázemí.

Kromě Scheiberova domu jsou v sedle dodnes všechny původní budovy, původní hostinec z roku 1874 dnes provozuje Ski klub Šumperk. Přibyly další chaty a ubytovací zařízení.

V letech 2006 až 2009 byla rekonstruována jesenická část silnice šplhající na Červenohorské sedlo. V letech 2014 až 2016 se dočkala opravy také komunikace ze sedla směr Šumperk. V roce 2016 byla v sedle otevřena lávka přes silnici první třídy, pro lyžaře, turisty ale i sněžnou techniku tak odpadlo nebezpečné překonávání vozovky.

Zdroj:
Gába, Zdeněk, Možný, Petr: Horské chaty v Jeseníkách na starých pohlednicích a fotografiích, Štíty: Veduta, 2017.
Kobza Miroslav: Cestou necestou za tajemstvím Hrubého Jeseníku, Praha: Regia s. r. o., 2015.